Je koronavirus jen medialni bublina nebo globalni hrozba?

>>Osobní zkušenost s koronavirem našeho jednačtyřicetiletého čtenáře

Níže publikujeme osobní zkušenost s nákazou koronavirem od jednačtyřicetiletého čtenáře Britských listů Vladimíra, jehož totožnost je redakci známa, nechce ji ale zveřejnit.

Upozorňujeme: Vladimír informuje, že lékaři nakažené nijak neléčí. Pozor: Během průběhu nákazy může dojít k náhlému a drastickému poklesu koncentrace kyslíku v pacientově krvi. Tento náhlý pokles kyslíku v krvi může způsobit smrt. Míru kyslíku v pacientově krvi lze lehce kontrolovat malým technickým zařízením, oximetrem, které by si pacienti měli opatřit. Stojí 25 amerických dolarů. Příznakem možného poklesu míry kyslíku v pacientově krvi je dušnost, neschopnost dýchat. V tom případě je nezbytné okamžitě volat sanitku. (JČ)

* * *

Vážení čtenáři Britských listů,

dovolte mně jako nemocí covid -19 nakaženému pozitivnímu pacientovi, který je už přes deset dní doma v Praze v karanténě, Vám nabídnout příběh svého zotavování.

Nemám ve zvyku obesílat redakce novin ani internetových portálů, ale nyní z vážných důvodů krize jsem se tak rozhodl učinit ve svých jednačtyřiceti letech poprvé.

Vystudoval jsem v Praze gymnázium a následně Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Řadu let pracuji jako pracovník v sociálních službách v obecně prospěšné společnosti v Praze, která pomáhá s psychosociální rehabilitací lidí s vážnými duševními nemocemi, kteří jsou většinou pobírateli invalidního důchodu 3. stupně. Na fakultě jsem dříve vystudoval historické vědy a dodnes se z médií a odborné literatury zajímám o společenské dění, zejména českou a světovou politiku.

V tuto chvíli, neděli 1. listopadu 2020, kdy tento článek píši, prodělali nemoc covid-19 již před měsícem oba moji sedmdesátiletí rodiče, dodnes nejsou plně vyléčeni a já je již přes dva měsíce osobně neviděl. Před deseti dny onemocněla moje třiatřicetiletá manželka, která je z lékařské rodiny, přestože se této nemoci předem velice obávala a dlouhodobě od března dodržovala zvýšené hygienické opatření (ruce, roušky, rozestupy, omezení sociálních kontaktů a cestování pouze vlastním autem), přesto se neznámo kde a jak nakazila. Vše začalo jejím zánětem spojivek, silně červenýma očima, která pálila, následně se přidalo několikadenní velká zvracení, zimnice, pocity že doma je velké horko, že musíme ztlumit topení. Šla brzy na testy a byla zjištěna covid-19 pozitivní. I já jsem proto musel oficiálně do karantény, přestože jsem žádné příznaky neměl a následující den jsem podstoupil testy, které mě zobrazili jako negativního. Začal jsem mylně podléhat iluzi, že mám zvýšenou imunitu a covidem se nenakazím, protože mi vlastně vůbec nic není. Všiml jsem si jen, že mě občas na pár minut zaštípe zvláštně v kořeni nosu nebo mám na chvíli pocit „knedlíku v krku“. Tyto stavy rychle odezněly a já si říkal, že možná se o mě covid-19 pokouší, protože jsem vlastně uzavřen v bytě s nakaženou manželkou v „domácím kovidáriu“ ale já určitě zdravotně odolám. Manželce se týden vedlo špatně, zvýšená teplota, nálady pod psa, nechutenství, zvracení, zimnice, velké bolesti hlavy a zad. Sama říkala, že tohle nikdy nezažila a že rozhodně nejde o chřipku ani angínu.

Po týdnu jsem se náhle začal potit a začal během dne pociťovat silné únavy a vyčerpání, musel jsem si třeba na hodinu lehnout na gauč a vůbec se nehýbat, abych se cítil lépe. Začal jsem si rovněž měřit teplotu a byla kolem 38 stupňů stejně jako teplota manželky. Šel jsem druhý den na testy a ty mě zobrazily jako covid-19 pozitivního. Když to tedy zpětně okomentuji, byl jsem přes týden doma s nemocnou manželkou, první testy i přes to, že mě zvláštně štípalo v nose a měl jsem knedlík v krku mě zobrazily jako negativního a až po dalším týdnu pozitivního, když už jsem měl teplotu a únavy.

Pokud jde o léčení ze stran praktických lékařů, krom oficiálního uzavření do karantény a zaslání e-neschopenky zaměstnavateli neprobíhá vůbec žádné léčení. Můj praktik mi jen do telefonu sdělil po tom, co jsem mu ohlásil, že jsem pozitivní „no to máte teda radost“ a následně mi sdělil, že to jako starý lékař v důchodu balí, činnost praktika právě dnes ukončuje, ať na jeho telefon do ordinace zavolám za týden jak mi je a to že už bude v ordinaci nový pan doktor, který jen fajn a je z Moravy. Léčit se doma s manželkou tedy musíme sami, podle vlastního uvážení a životních zkušeností. Sdílet můžeme rady a informace s příbuznými a kamarády po telefonu. Všichni nám drží palce. To je optimistické, ale nám se dějí zvláštní věci, o kterých bychom se s Vámi rádi podělili.

To co zažíváme opravdu, ale opravdu není chřipka ani angína ani nic podobného co jsme do svých třiceti a čtyřiceti let zažili. Jde o zcela jinou nemoc, na kterou nejsme ze zkušeností zvyklí, kterou jsme nikdy neprodělali a která se chová zcela jinak.

Covid-19 u nás nemá kontinuální plynulý průběh v čase, čímž míníme, že u ostatních nemocí se člověk nakazí a jeho stav se předpokladatelným způsobem kontinuálně vyvíjí. Tedy třeba u angíny Vás škrábe v krku, smrkáte, máte teplotu, potíte se a ležíte. Berete léky a cítíte, kdy se Vám stav zhoršuje a kdy naopak pomalu zlepšuje. U těchto známých nemocí tušíte či ze zkušeností víte, že když budete dodržovat léčbu předepsanou lékařem, bude Vám pravděpodobně brzo lépe a za týden to bude za Vámi. Budete postupně cítit, kdy už nemoc odchází a budete kladně prožívat svoje zotavování a budete moci počítat s tím, že to brzo pomine. U našeho covidu tomu tak ale není! Každý den se nám dějí divné věci, které se na nás různě a jakoby nelogicky (nezvykle) střídají. Neděje se vše naráz, různě se to nepředpokládatelně střídá. Místy to vypadá, že už jsme zcela zdraví, cítíme se výborně a za pár hodin zas něco strašně silného negativního přijde. Psal jsem předevčírem kamarádům smsky, že už jsem z toho venku, že mi už nic není a cítím se výborně, ale druhý den na to jsem protrpěl strašně silné bolesti zad, které trvaly celý den a při kterých jsem nemohl vstát z postele nebo křesla a při vstávání jsem skutečně vykřikoval bolestí. Záda mě bolí i teď další den když píši tento článek, ale je zaplať pán Bůh už jen poloviční bolest co včera. Bohužel mám zkušenost s covidem a už vím, že zítra nebo i dnes se mi může začít dít zase něco zcela divného a nečekaného a tak už radši říkám, že musím čekat a uvidíme až za pár dní či týden jak mi bude. Jsem založením optimista a vím, že po téměř každé bouři přijde slunce a klid. Jenže když nyní přemýšlím o lidech, kteří jsou opravdu staří anebo vážně jinak nemocní a potká je to, co potkalo mě a mojí ženu, tak mě bere děs a hrůza, protože je mi jasné že to sami doma jako mi dva prostě nemůžou zvládnout. Tohle vykolejí zdravé mladší lidi a zcela je to psychicky rozhodí, protože je to setkáním s něčím neznámým.

Nechci se pouštět to spekulací, kterou znám jen z médií, že jde o původem zvířecí nemoc s kterou nemají lidé zkušenosti a proto to jinak prožívají a i informace které se o ní šíří jsou zvláštní, ale je mi už teď naprosto jasné, že když státy nebudou jakkoliv brzdit či uměle zpomalovat šíření této nemoci, onemocní naráz či v krátké době ohromné množství lidí (většina) a zhroutí se na několik měsíců zdravotnictví, ekonomika, doprava, zásobování, celé státy. Takovýto vývoj by byl skutečně hrozný, bylo by velké množství mrtvých a zoufalých a byla by to katastrofa.

Domnívám se, že kombinace částečného promoření (které již probíhá a dále bude probíhat, ať chceme či nechceme) a blížícího se globálního očkování je přirozená cesta vývoje budoucího vývoje.

Tento článek píši po ráno v neděli za zvýšené teploty a velkých bolestech v zádech s tím, že snad jím přispěji k pochopení nové nemoci skrze popsání své dosud se tvořící zkušenosti. Děkuji profesoru Čulíkovi a jeho kolektivu za to, že i přes velká úskalí a nepochopení většinové české společnosti systematicky buduje v ČR prozápadní sociální médium, Britské listy.

Vladimír<<