NZ – Co říkáte na můj příběh

31. 1. 2009 11:16:02

Tento příběh je smyšlený:

Vyrůstal jsem na Novém Zélandu v zemi bohaté na západní kulturu, přesvědčení a praktiky. Zdejší lidé mají tak silnou víru ve svátek Maori - něco jako u nás „dušičky“, že v tento den dokonce pozastavují i výstavbu obchvatu kolem celého ostrova, což by se například v Evropě nestalo.

Maori byl velice dlouhou dobu považován za prostředníka při komunikaci se zemřelými. Mnoho místních má tak díky Maorimu mnoho duchovních zážitků a příběhů, které by tito lidé mohli vyprávět.

S Maorim mám sám také jeden zážitek… Jako pětiletý, když jsem usínal, tak jsem býval hodně vystrašený, jelikož jsem vídával vysokého muže vcházet do mého pokoje směrem k mé posteli. Stávalo se mi to hlavně, když nikdo nebyl doma nebo se mnou v domě byla babička. Vyděšený jsem se schovával pod dekou a zůstával jsem tam tak dlouho, dokud jsem neusnul. Mé noční můry se zhoršily po smrti mého dědečka. Měl jsem ho moc rád, i když holdoval alkoholu a násilí mu také nebylo cizí. Vyzařovalo z něj něco velkého…tajemného. Tak moc mne to k němu přitahovalo.

Po jeho smrti jsem měl téměř pravidelně noční můry. Vídával jsem černý tvar, který se vznášel nad mou postelí. Ležel jsem jako omráčený, nemohl sem se ani pohnout. Viděl jsem také černé stíny, které se neustále pohybovaly kolem našeho domu. Děsivě škrábaly na stěny domu a okna a chtěli se i ke mně, nějakým pro mě nepochopitelným způsobem, dostat. Vyrůstal jsem v neustálém strachu, byl jsem vyděšený.

Často sem mnou v mých snech hovořil neviditelný člověk. Slyšel jsem jen jeho hlas. Viděl jsem pouze jeho ruce, které se vznášely nad mojí postelí. Jednou v noci mě ty ruce chytly a prudce mě zmáčkly. Hned jsem se probudil. Spatřil jsem prudké světlo, které mě vnitřně spalovalo. Stále jsem podvědomě doufal, že je to jen sen. „Vždyť to není možné, nemůže to být pravda, Bože, jak to bylo reálné,“ říkával jsem si v duchu.

Jak jsem neustále cestoval od jedné babičky ke druhé a zase zpět ke svým rodičům, stále dokola, pořád to samé, se mi téměř každý týden vracely tyto velice špatné zážitky. Dokonce se to stávalo i mým dvěma bratrancům. Nikdo mi mé zážitky nevěřil. Moje matka měla své vlastní duchovní zkušenosti a ona sama považovala mé zážitky za komunikaci s mrtvými. Otec byl velice skeptický: Nevěřil mi ani slovo. Prý jsem jen rozmazlený parchant.

Jednou vezl otec mou sestru ráno na letiště a já byl s matkou sám doma. Ležel jsem v posteli a koukal na televizi. Bylo mi osm let. Nechtěl jsem být ve svém pokoji, a tak sem šel na chodbu. Byla to velice dlouhá a temná chodba, na jejímž konci byl jeden temný pokoj. Kolem něj se děly velice divné věci, tajemné a zvláštní události. Pokaždé, když jsem k tomu pokoji přišel, tak se mne zmocnil takový divný strach. Cítil jsem chlad.

Hned vedle měla matka svou místnost, skrz kterou chodila do koupelny. Když jsem tudy procházel, zahlédl jsem zvláštní rozmazanou větrnou spirálu. Staré regály na knihy se najednou z ničeho nic zvedly do vzduchu a vylétaly z nich všechny knihy. Bylo to tak rychlé… Téměř všechny knihy byly během sekundy rozházené po celé místnosti. Začal jsem křičet. Vůbec jsem si neuvědomil, že za mnou stojí moje matka, která byla také svědkem této podivné události. Větrná spirála se změnila v pokroucené křivky – byly podobné spořiči ve Windows. Myslím, že se jim říká Baierovy křivky nebo tak nějak.

Má matka mi řekla, že jsem byl svědkem zhmotnění mé vlastní smrti. Od té doby jsem už nespal v mém pokoji. Matka mě odstěhovala do jiného pokoje a dala mi jednu radu: „Nikdy, ale opravdu nikdy si nehraj se silami z temnot!“

Od této chvíle jsem zjistil, že mám telekinetické schopnosti. Dokážu pouhou myšlenkou zapnout či vypnout světla, televizi a ostatní spotřebiče. Dokonce dokážu i pohybovat předměty.

Vše bylo tak bizarní… Ptával jsem se, zda mám vůbec nějakou představu o bohu. Modlil jsem se k němu. Neustále jsem opakoval… otče náš… až najednou, ve skrytu mé mysli, mě napadlo pomyslet na to, aby bylo zemětřesení.

O hodinu později jsem sešel dolů za mojí matkou. Ta se mě jen tak mezi řečí zeptala:“Cítil jsi to zemětřesení ?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „Prosil jsem boha, aby bylo zemětřesení, abych měl důkaz, že se tu děje něco velice podivného,“ odvětil jsem.

Matka mi vyhubovala a řekla mi, že už nikdy nesmím dělat takové věci. Shodou okolností bylo na druhý den v televizi, že celý Nový Zéland postihlo největší zemětřesení v průběhu osmi let.

Mé telekinetické schopnosti už vymizely, jelikož jsem si už prošel procesem dospívání. V dětství jsem dobře vnímal ducha světla, který tancoval v mém pokoji, když jsem se díval na televizi. V temných rozích naší chodby jsem jasně viděl světélkující oči, ale nikdy to nebylo hmotné. Bylo to asi, jak bych to popsal, zkuste třeba cítit barvy – např. červenou barvu – je to mnohem silnější zážitek, než kdybyste ji skutečně viděli.

Celý život prožívám v takové divné podstatě bytí. Jako by bylo stále něco otevřené. Třeba jsem se narodil s psychickou poruchou a bylo mi dopřáno cítit události z jiných světů. Vyložil jsem veškeré úsilí k ovládání těchto sil. V co mám vlastně věřit?

Nyní mám dva vysokoškolské tituly a věřím v Boha. V dnešní době pracuji v oblasti vědy a zabývám se internetovými technologiemi. Myslím si, že jsem tyto schopnosti částečně zdědil po matce. Určitě to také bylo dáno prostředím, ve kterém jsem vyrůstal. Tato citlivost pokračuje dodnes a přes mé zkušenosti se domnívám, že je to zcela triviální. Tedy, pokud bude v budoucnosti naše lidstvo umět překonat bariéru času a prostoru…..

31. 1. 2009 11:16:02