Co vás naposled pobavilo mimo Webtrh?

"Křest prvního soukromého čs. letadla Cessna 172, které patří Martinu Kratochvílovi. Na snímku zleva: majitel firmy Caster Pavel Kadlčák, prezident Bontonu Martin Kratochvíl, Michael Kocáb, prezident Klubu milionářů Jiří Dynibil a ocelářský magnát Jaroslav Češpivo stojí u letadla."

"Křest prvního soukromého čs. letadla Cessna 172, které patří Martinu Kratochvílovi. Na snímku zleva: Michael Kocáb, majitel firmy Caster Pavel Kadlčák, ocelářský magnát Jaroslav Češpivo, obchodník a prezident Klubu milionářů Jiří Dynibil a ocelářský magnát Jaroslav Češpivoprezident Bontonu , stojí u letadla."

Jaroslav Češpivo - OMNIJET

Pražská 8/530

Praha 10

10000

IČO: 10137921

Dátum: 13.12.1993

Typ: Konkurz

Akcia: Začiatok

Súd: Městský soud v Praze

Spisová značka: K 6 / 93

Správca:

Světlana Zvolánková

Karlovo nám. 18

12000 Praha 2

okres Praha 2

"V předrevolučním sídle MON na Karlovo náměstí s obrovskými křišťálovými lustry z Jablonce, o patro pod naší počítačovou firmičkou CT-Net, měl majitel firmy Caster Pavel Kadlčák uschován v dřevěné kůlně pronajaté od Dalibora, na dvoře pod našimi okny Rolls-Royce a Mercedes co při zavírání dveří vystrčil takový ocelový dráp a dovřel nehlučně sám za Vás. Oba ty skvosty byly v dobré společnosti. Ve vedlejší kůlně byl elektroagregát od věhlasné firmy Kolben&Daněk, jehož mosazný chladič s vrtulí dnes vytápí jednu restaurátorskou dílnu v podkrkonoší. Pod tím dvorkem byly rozlehlé podzemní prostory, které jsme si občas pronajímali jako montážní haly, když náhodou kamion PCéček z Hong Kongu měl nějakou sériovou závadu a bylo nutno všechna rozebrat odpájet a opětovně připájet nějakého švábíka.

V té Daliborem spravované budově mělo pronajaté kanceláře několik podobně vykutálených firem, jako Caster. Jedna, co se specializovala na vývoz zbraní a její majitel skončil s kulkou v hlavě. Pak firma Warner Bros, distributor filmů, jeden výrobce a distributor limonád v PET lahvích a mnoho dalších podobných"

(...)

"Policie zjistila, že nejčastěji jezdí za Shrbeným jakási Bohumila Slámová z Prahy a František Kočnar z Kunovic na Vsetínsku. Tento muž byl zaměstnán ve firmě Caster. Velmi často za ním jezdili i cizinci. Sledka ve svých záznamech zdůrazňovala, že jde zejména o dodávku se státní poznávací značkou Velké Británie. S cizinci to měl Shrbený vůbec v malíčku. Jednou třeba přijel do firmy Aramco International ve Francouzské ulici v Praze 2, poklábosil s nějakými diplomaty jako jejich letitý kamarád a zase odešel. V této firmě podle všeho směňoval valuty. A bylo jedno, že firma sloužila výhradně pro diplomaty ke směně peněz.

Shrbený byl všude. Jednou se policistům přihlásil jakýsi Karel Cyprich, který byl odsouzen za podvody a seděl ve věznici ve Vinařících. V policejní hantýrce řečeno „měl poznatek“. Shrbený se podle něj začal zase scházet s německými obchodníky Klausem Bürgerem a jeho ženou Věrou Bürgerovou. „Spolu s emigrantem Václavem Vančurou skupují v Československu na černém trhu zbraně a prodávají je v Německu. Stejně tak obchodují přes tuto tajnou síť s drogami,“ svěřil Cyprich sladké tajemství policii.

V listopadu 1990 byli v Německu zadrženi Věra Bürgerová a Václav Vančura při pokusu o prodej jedenácti samopalů vzor 61 Škorpion. Shrbený unikl vyšetřování jen o vlásek.

Ale hlavní podnikatelské aktivity Shrbeného se po jeho návratu z vězení soustředily kolem firmy Caster.

Nebyla to velevýznamná firma ani neměla obrovské základní jmění, jen uměla na tu dobu nevídané věci. Brala si úvěry u bank, soukromých firem i u státních subjektů a zvláštní metodou „seber a zmiz“ peníze jaksi nevracela nebo je sofistikovaně obracela v ruce a dělala z jedné pohledávky druhou, z druhé třetí, pak čtvrtou a tak dále.

Tak třeba Agrobanka tehdy firmě Caster půjčila 40 milionů korun na dobu čtyř let a stačilo jí, že do zástavy dostane pár vozidel Volvo 740. Přestože šlo o luxusní auta, v nichž tehdy jezdili i pracovníci Pražského hradu, mohla se jejich cena pohybovat nanejvýš kolem půl milionu korun za kus. Jenže v dokumentech podstrčených bance se najednou cena jednoho volva vyšplhala přes jeden milion korun. Firma Caster vlastnila celkem 12 těchto vozů a v té době je ani neměla ještě splacené.

Tým Omega při rozplétání hospodářského zázraku jménem Caster zjistil, že stejné vozy, které slouží ke krytí úvěru u Agrobanky, jsou už jednou zastaveny u Československé spořitelny, kde si firma bere krátkodobé úvěry na běžnou činnost.

František Mrázek v té době už se Shrbeným plně spolupracuje. Dokonce přinesl do byznysu Casteru skvělý projekt. Mrázek dojednal s Odborovým svazem kovoprůmyslu půjčku ve výši 150 milionů korun. Vše bylo domluveno po mrázkovsku. Odborový svaz udělá u firmy Caster fiktivní objednávku na zboží v hodnotě 50 milionů korun s tím, že množství a druh zboží budou průběžně doplňovány. Jenže specifikace zboží nebude ve skutečnosti provedena, takže firma Caster po uplynutí smluvní doby vrátí dohodnutou částku 50 milionů korun. Takto získané peníze měly samozřejmě sloužit k dalším finančním machinacím. Jak prosté! Byla to totiž půjčka bez úroků. Není nutné zdůrazňovat, že na něco takového mohl přistoupit jen blázen nebo dobře uplacený úředník či odborový předák. Třikrát 50 milionů, úžasný kšeft.

Mrázek domlouval vytunelování odborů s jakýmsi Láďou Němcem. „Hele, na spolupráci Castera s odborama vypracujeme studii. Žádnej strach. Všechno bude právně podložený. Na to nasadím Loudu a kluky z ministerstva financí. Pelán je jasnej. Na Mesiárikovi se pracuje,“ říkal Mrázek do odposlouchávaného telefonu.

Firma Caster sice měla v obchodním rejstříku zapsané v kolonce obchodní činnost všechno možné (obchod, prodej, reklama, směnárna, prodej aut a počítačů), ale ve skutečnosti tam mohla mít spíše tři slovíčka: fígle, čáry, kouzla.

Firma byla založena v srpnu 1990 a základní kapitál tohoto „eseróčka", které pak získávalo desetimilionové úvěry jak na běžícím pásu, dělal 300 tisíc korun plus deset tisíc marek. Majitelem byl úředně Pavel Kadlčák, československý emigrant žijící v Německu. Neoficiálně řídil firmu Shrbený. Sekundantem mu byl Mrázek.

Začátkem roku 1991 dokonce firma Caster zamýšlela, že by se stala bankou. A aby měla dostatek peněz pro krytí takového projektu, vyjednávala s odborovými svazy, s nimiž měla opravdu dobré vztahy, finanční injekci ve výši 500 milionů korun.

„Jirko, ty odbory by nám půjčily pět set mega. Já bych se toho nebál. Ty vole, ono jim tam leží na účtech skoro 1,5 miliardy a nevědí, co s tím. Na to si musíme sáhnout,“ říkal Mrázek Shrbenému.

Protože šlo o velkou částku, chtěli odboráři tentokrát reference na firmu Caster od Mnichovské banky v Německu, kde měla firma účet. Jenže na účtu byla tehdy částka jen kolem 10 milionů korun.

A tak přišly na řadu ony pověstné čáry máry. V den, kdy měl přijít dotaz od odborářů, nechala firma Caster neznámo jak převést na mnichovský účet částku 10 milionů marek. Když banka odborářům potvrdila, že Caster má na účtu v přepočtu skoro půl miliardy korun, čáry máry skončily a druhý den putovalo propůjčených 10 milionů marek zpátky.

Stejně postupoval Shrbený a spol., když zakládali filiálku firmy ve Švýcarsku. I tehdy přišlo na jeden den na účet firmy Caster 10 milionů marek, a když posloužily svému účelu, hned zase zmizely.

V červnu 1991 odjel majitel Casteru Pavel Kadlčák do USA. Podle týmu Omega, jak to zachytil z odposlechů, vyjednával Kadlčák za Atlantikem s jakýmsi blíže neurčeným konsorciem bank, fondů nebo firem půjčku ve výši 150 milionů dolarů. Tyto peníze by firma splácela deset let. Kadlčák jednal v Kalifornii i na Floridě. „Kadlčák je v Americe. Když to dobře dopadne, tak to konsorcium dá ty peníze Pavlovi na nějakej investiční fond. Bude to určitě přes 100 milionů dolarů,“ říkal Shrbený do telefonu Mrázkovi.

První částka měla dorazit na účet firmy 15. června 1991: jeden milion dolarů.

„Tyto peníze mají sloužit ke krytí pohledávek firmy Caster a podle posledních poznatků i jako investiční fond na nákup movitého i nemovitého majetku pro další firmy v Československu. Celkově lze říct, že z vyhodnocení všech transakcí je zřejmé, že půjčky jsou poskytovány bez příslušných garancí. Jde o podvody fiktivní krytí,“ napsal tým Omega do jedné ze svých zpráv.

Nakonec firma Caster prodala i dosud nesplacená auta Volvo. „Na ty volva mám zájemce, nějaký Rakušáky. Za jedno nabízejí půl milionu,“ říkal Mrázek Shrbenému a ten suše odvětil: „Není co řešit. Prodej je, Kadlčák je dá všechny.“

Firma Caster vykazovala koncem roku 1990 dvoumilionovou ztrátu a v roce 1991 dosáhl schodek firmy 18 milionů. Ale úvěry stále tekly a tekly...

Firma Caster sídlila v krásné velké budově v Praze na Ovocném trhu. A jako na zavolanou se blížila privatizace. Město se rozhodlo budovu prodat. Caster se dražby zúčastnil a dalo by se říct, že Caster přišel, viděl a zvítězil.

V privatizační komisi měl totiž své slovo jakýsi pan K. Muž, který pracoval ještě před rokem v Koordinačním centru Občanského fóra a který zajišťoval od Shrbeného a Casteru finanční dar na výpočetní techniku před volbami. Teď se známost Shrbenému hodila. Pan K. se musel činit. Budovu firma Caster dostala. A nebyl by to Caster, kdyby v tom nebyly nějaké čáry máry. Dvacet milionů korun potřebných na zaplacení budovy získala firma z úvěru od Komerční banky. Vzápětí další spřízněná firma, Real, dostala další úvěr ve výši 10 milionů korun od Československé spořitelny a peníze ihned převedla na účet firmy Caster.

František Mrázek zase rozjel vyjednávání o padesátimilionovém úvěru v jedné bance v Nymburce. Část peněz by „odevzdal“ do Casteru, část by si nechal na profinancování svých černých kšeftů s auty, potravinami, cigaretami a elektronikou.

Skupina kolem Shrbeného a Mrázka věděla, že nejlepší cesta, jak „uklidit“ získané peníze z úvěrů, budou investice do nemovitostí. A vybrali si pro to Prahu a Český Krumlov. Jako by už tehdy tušili, že to budou nejvzácnější realitní lokality.

V Českém Krumlově skoupili sedmnáct budov, většinou v historickém centru města. Koupili objekt po bývalé Mototechně, hned naproti cukrárně, a také hotel Černá růže. Tady dělal provozního jejich parťák Tomáš Lacina, bývalý vrchní číšník z pražské restaurace Vysočina, RaJ, jenž byl v partě odsouzených veksláků za nelegální obchody už před rokem 1989. Naplněnost hotelu zajišťoval Kadlčák klientelou z USA. Prý úspěšně.

S hotelem Černá růže to však nebylo vůbec jednoduché. Byl to tak velký a nákladný objekt, jehož hodnota se pohybovala minimálně kolem 200 milionů korun, že na něj už bylo třeba mít společníka.

Shrbený byl sice s Kadlčákem ve firmě Caster, ale zároveň si založil s jistým Vladimírem Janečkem společnost DIONE. Janeček byl poměrně bohatý podnikatel. Shrbený takového potřeboval. Byl to sňatek z rozumu. Shrbený ho pak zasvětil do tajů svého byznysu a seznámil ho se všemi důležitými lidmi z někdejší vekslácké bandy. Na provozování hotelu Černá růže se tak podle jedné utajované smlouvy podílely obě firmy, s nimiž měl Shrbený něco společného: Caster a Dione.

Tým Omega zjistil, že od Janečka nateklo do společného byznysu se Shrbeným a spol. přes 40 milionů korun.

23. května 1991 se pak stala tragédie. Vladimír Janeček kolem páté hodiny ranní havaroval se svým vozem Volvo v Praze v ulici V Holešovičkách. Byl na místě mrtvý. Podle pozdější výpovědi jeho matky, které se Janeček se vším svěřoval, měl u sebe v den nehody dva šeky Komerční banky. Ty byly vystaveny firmou Caster měsíc před nehodou 26. dubna 1991. Stejně tak měl mít u sebe dlužní úpis vystavený firmou Caster na 19 milionů korun. Tento úpis vystavila firma Caster Janečkovi den před nehodou tedy 22. května 1991.

Dopravní policie, která případ řešila, podle týmu Omega předala všechny tyto důležité listiny zástupci firmy Caster, s vysokou pravděpodobností právě Jiřímu Shrbenému.

Janečkova matka Dagmar Sadílková nikdy neuvěřila tomu, že její syn zemřel náhodně. Tým Omega si do svých poznámek napsal: „Matka Vladimíra Janečka se několikrát pozastavila nad okolnostmi průběhu vyšetřování nehody. Podle ní nebyla provedena technická prohlídka havarovaného vozidla, nebyla provedena pitva zemřelého ani nikdo nezjišťoval, jestli Janeček před nehodou pil alkohol. Za ajímavou označila skutečnost, že necelých 30 minut po nehodě, ke které došlo v 5 hodin ráno, se v její blízkosti pohybovali jak zástupci firmy Caster, tak Jiří Shrbený.“

V polovině roku 1991 se stal šéfem týmu Omega nadějný analytik nadporučík Jiří Smrž, který začínal v tajné službě. Nahradil majora Rudolfa. Oba však spolu stále komunikovali a Smrž se s ním často radil. Rudolf znal přece jen všechny aktéry „odmalička“.

„Komu smrt Janečka nejvíce prospěla?“ zeptal se při jedné schůzce Rudolf svého nástupce Smrže.

„Určitě Shrbenému. Zjistili jsme, že hned po dopravní nehodě provedl všechna nezbytná opatření k zabezpečení finančních prostředků firmy DIONE. I peníze, které na účtu této firmy měly podléhat dědickému řízení. Přestože Shrbený byl ve firmě společníkem, na část peněz měli nárok Janečkovi dědici. Z peněz, které byly na účtu firmy DIONE, byly hrazeny všechny pohledávky pronajatého hotelu Černá růže,“ vysvětlil Smrž.

„To je zajímavé. Ale nehoda to tak jako tak mohla být. Nemuselo jít o vraždu. Shrbený se pak po nečekané tragédii snažil jen zachránit svůj byznys. I když na úkor dědiců,“ dodal Rudolf nad hrnkem pěkně silného skoro studeného turka. Býval to jeho zvyk.

„To je pravda. Ale Shrbený pak udělal další tah. Aby se zbavil dědiců Janečka úplně, raději rychle založil novou firmu s podobným názvem. Za DIONE dodal jenom písmenko X a v obchodním rejstříku byla najednou čistá a žádnými závazky nezatížená společnost DIONEX,“ řekl Smrž a už se chtěl nadechnout k dalšímu vyprávění, jenže Rudolf byl rychlejší:

„Počkej, počkej. Jak by tím mohl vyšplouchnout dědice? Vždyť smlouva o provozování hotelu byla s firmou DIONE.“

„No právě. To bylo dokonale připravený. Shrbený začal okamžitě vyjednávat s Městským úřadem Českého Krumlova, aby podepsal novou smlouvu o pronájmu hotelu s nově založenou firmou DIONEX. V tom pomáhal Shrbenému ten jeho Bob,“ řekl Smrž.

„Jo Bohumil Nepožitek? Ročník 1949, zaměstnanec firmy Caster. Bývalý ředitel Vodních staveb,“ sypal to ze sebe Rudolf, jako by nosil v hlavě malý počítač.

„Dědicové ale nebyli jediní, s nimiž Shrbený zatočil. Od Černé růže nakonec odstavil i Kadlčákův Caster. Caster dlužil Městskému úřadu Český Krumlov šest milionů na nájmech. Úřad se zlobil, Shrbený s tím naschvál nic nedělal a spíš úředníky naváděl, ať tedy podle smlouvy nabídnou firmě Caster přednostní právo odkupu hotelu. Úřad požadoval za hotel 170 milionů a tolik volných peněz Caster zrovna neměl, a tak přišla na řadu lehká diplomacie Shrbeného. Domluvil se přímo se starostou Krumlova Vondroušem, že hotel převezme do pronájmu jeho DIONEX,“ vyprávěl Smrž.

Rudolf se usmál: „To mi neříkej, že starosta na to jen tak přistoupil, bez výběrového řízení? Nevěřím, že v tom nebyla korupce.“

„Odposlouchávali jsme taky toho provozáka Lacinu. Z odposlechů něco takového vyplývalo. Lacina se totiž do telefonu chlubil, že ta změna smlouvy přišla firmu na 800 tisíc korun. Ale za ruku jsme je chytit nestačili. Znáš to,“ řekl posmutněle Smrž.

„A jak je to mezi Shrbeným a Kadlčákem? Nevěřím, že by se úplně rozešli. To jsou běžci na dlouhé tratě. Ty spojují peníze,“ řekl Rudolf.

„Jasně. Prachy jsou mocný magnet. Stále je to přitahuje. I přes tiché spory spolu jedou v kšeftech. Teď jsme zachytili, jak Shrbený nabízí Kadlčákovi, jestli nechce koupit pět procent akcií banky Skala. Jen za 5,5 milionu korun. Shrbenýmu to dohodil nějakej Petr Huba. Takže se neboj. Ti se nerozešli,“ řekl Smrž.

Kafe už dopili. A tak se chtěl Rudolf rozloučit.

Smrž si ale to nejdůležitější nechal na konec. Profesionální deformace. Tak se chová skoro každej policajt nebo tajnej. „Ne, ještě chvilku. Mám tady jeden papír. Potřeboval bych, aby sis to přečetl a poradil, co s tím mám dělat,“ řekl Smrž a podal Rudolfovi úřední záznam z 20. června roku 1991. Popisoval, co se zachytilo v odposleších. Rudolf si ho bedlivě přečetl.

„Dne 17. dubna 1991 byl zpravodajskooperativními prostředky zachycen rozhovor mezi Jiřím Shrbeným a Alešem Žákem, ve kterém Žák sděluje, že ,ti cizinci zatím nemohou potvrdit odběr těch 120 kusů nákladních vozidel vzhledem k tomu, že dosud nedošla odpověď z jihovýchodní Asie'. Nabídka na zabezpečení kšeftu ale stále platí.

Dne 4. června 1991 byl zachycen rozhovor mezi Alešem Žákem (hovoří slovensky) s JUDr. Janem Urbánkem, ve kterém Žák sděluje, že ohledně jejich kšeftu je všechno v pořádku. Podařilo se mu sehnat již subjekty, takže chybí jen jeden. Všechny otázky jsou směřovány na stuttgartské telefaxové číslo s cílem, aby tam v co nejkratší době naběhly peníze. Žák současně sděluje, že by bylo vhodné, aby Urbánek něco vymyslel ve vztahu k Poldi Kladno. Dále Žák sděluje, že 5. června 1991 odjíždí do Bratislavy, kde má ve čtvrtek schůzku s místopředsedou slovenské vlády Jánem Čarnogurským. K předsedovi vlády ČALFOVI nešel z toho důvodu, že je nějak nemocný a nechtěl se tam vnucovat, tak to zajistí na příští týden. Současně upozorňuje Urbánka na skutečnost, že ,TO s ČALFOU projednají až příští týden ve středu, kdy do republiky přicestuje ten jejich Arnik, tak to vemou z jedné vody načisto i s ním'.

Operativní cestou byl získán dosud blíže neprověřený poznatek, že prostřednictvím Žáka byla u firmy Caster, s. r. o., zajištěna finanční půjčka pro předsedu vlády ČSFR ČALFU ve výši 32 milionů korun. Uvedené prostředky mají sloužit k nákupu hotelu na Slovensku, který v rámci privatizace přejde do jeho osobního vlastnictví (!). Je zajištěno, aby na příslušné aukci v každém případě vystupovala jiná osoba.“

Rudolfa to zaskočilo: „Tak ti nevím, co mám říct. Za komunistů měli podchyceného místopředsedu vlády Obzinu. Teď už povýšili a snaží se uplatit i ministerského předsedu. Řekni to nadřízenému. A trvej na tom, aby o tom byla informována tajná služba. Ta je tu od toho, aby včas zabránila takovým věcem. Ty se starej o kriminální činnost. Zmapujte jejich aktivity a pak je pozavírejte. Když půjdeš po premiérovi, tak to můžeš zabalit a všechny vás nakonec rozprášej. Politika je svinstvo. Jo, ale podívejte se taky na toho Urbánka. Já vím, že Mrázek je důležitej, ale prověřte i Urbánka. Uvidíš, že ti to otevře oči, kam až všechny ty jejich vztahy sahají.“ Dobrá rada nad zlato.

Jak to dopadlo s údajným Čalfovým hotelem na Slovensku, ve spisech ani nikdy později bohužel už nebylo. Čalfa vedl federální vládu až do roku 1992. Pak se stal jedním z nejvlivnějších právníků v zemi."

"Za vodou

O potížích komunikace s podnikateli mimo území republiky může své vyprávět i soudce Krajského obchodního soudu v Praze Jaroslav Zelenka. Vzpomíná například na konkurs zkrachovalé, kdysi známé společnosti Caster podnikatele Pavla Kadlčáka (firma se na začátku devadesátých let pouštěla do rozsáhlých investic, zahrnujících například prodej počítačů, provozování letecké společnosti či českokrumlovského hotelu Růže). „Během konkursu je nutné s úpadcem komunikovat, ale v případě pana Kadlčáka to naráželo na neřešitelné potíže, vyplývající zejména z toho, že s Německem nemáme podepsanou smlouvu o právní pomoci, uvádí Zelenka. Soud dlouho nemohl zjistit Kadlčákovu německou adresu. Když ji – spíše náhodou – zjistil, nemohl zase odesílat zásilky tak, aby to bylo v souladu s mezinárodním právem. „Posílali jsme mu je tedy do Německa běžnou poštou a on nám, čemuž dodnes nerozumím, odepisoval z pošty v Chebu, vzpomíná Zelenka na konkurs, který byl loni z důvodu splnění rozvrhového řízení zrušen."