Vzestup západního „civilizacionizmu“
Napsal Daniel Pipes
Pronikavé volební vítězství Viktora Orbána dramaticky formuje novou realitu v celé Evropě: objevuje se nový druh strany, který narušuje politická schémata a vyvolává vzrušené diskuse.
K dalším příkladům tohoto fenoménu patří i další tři členové Visegrádské skupiny (Polsko, Česko a Slovensko), stejně jako půlroční rakouská vláda. Vůdce holandské Strany svobody Geert Wilders situaci komentuje tak, že Západní Evropa následuje Visegrádské země: „Ve východní části Evropy zažívají anti-islamizační strany a strany zaměřené proti masové migraci vzestup lidové podpory. Rezistence narůstá i na Západě“.
Počáteční problém spočívá v tom, jak máme tento fenomén správně pojmenovat. Média bezmyšlenkovitě hodila všechny tyto strany do jednoho pytle jako krajně pravicové, přičemž ignorují často se vyskytující levicové názory, zvláště v ekonomických a sociálních otázkách.
Nazývat je nacionalistickými je rovněž chybou, protože u nich nijak nehřmí výzvy ke zbrojení ani nevznášejí požadavky na území svých sousedů. S populismem média rovněž propásla pointu, protože řada populistických stran (jako např. La France Insoumise – Nepokořená Francie) sleduje takřka úplně opačnou politiku.
Nejlepší je zaměřit se na jejich klíčové společné znaky: odmítání obrovského přílivu imigrantů, speciálně muslimských, kteří přicházejí s islamistickým programem, zaměřeným na nahrazení západní civilizace radikálně odlišným způsobem života. Viděno obráceně, uvedené politické strany jsou tradicionalistické, s pro-křesťanským, pro-evropským a pro-západním postojem; jsou to „civilizacionisti“. Tato moje definice má tu výhodu, že vylučuje strany jako neonacistický Zlatý úsvit v Řecku, která tradiční západní civilizací pohrdá.
Progresivistické kruhy ve všeobecnosti reagují na civilizacionistické strany s hrůzou, a ne bez příčiny, protože ty s sebou nesou mnoho balastu. Některé mají pochybný původ. Jejich personál tvoří hlavně zanícení mladí političtí nováčkové, mají mezi sebou řadu děsivých antisemitských a anitimuslimských křiklounů, nacionalistických nostalgiků, ztřeštěnců bažících po moci, ekonomických excentriků, historických revizionistů a konspiračních teoretiků. Někteří z nich nabízejí antidemokratické a protiamerické názory, mnozí blouznivě útočí na cokoliv spojeného s Evropskou unií. Příliš mnoho z nich favorizuje ruského vůdce Vladimíra Putina.
Ale civilizacionistické strany přinášejí do politické arény i rozhodující benefity: realizmus, odvahu, vytrvalost a civilizacionistickou kritiku, která je nevyhnutelná, pokud má Západ ve své historické podobě přežít. Takže, na rozdíl od mnoha přátel a spojenců, já dávám přednost spolupráci s většinou civilizacionistických stran. Hájím spíš kritickou kooperaci s nimi, než jejich přehlížení, plošné odmítání a pokusy o jejich marginalizaci.
K tomuto postoji mne vedou čtyři důvody: Za prvé, civilizacionistické strany představují menší nebezpečí, než strany islamistické. Jsou tradicionalistické a obranné. Nejsou-li násilnické a neusilují-li o svrhnutí ústavního pořádku, je možné jejich chyby napravit. Je pravděpodobné, že jsou dokonce méně nebezpečné, než strany establishmentu, které umožnily masovou imigraci a zbavují se zodpovědnosti za problémy s islamismem.
Za druhé, reagují na politickou realitu. Vábení moci už inspirovalo některé tyto civilizacionistické strany k tomu, aby dozrály a staly se umírněnými; například zakladatel Národní fronty ve Francii byl vyloučen ze své vlastní strany, protože jeho přetrvávající antisemitismus už byl neúnosný. Tento druh evoluce zahrnuje personální souboje, dělení stran a přeskupování sil a další dramata. Jsou častí narůstajícího procesu a proto mají konstruktivní úlohu. Když tyto strany získají první zkušenosti s vládnutím, budou se dále vyvíjet, dozrávat a kultivovat.
Za třetí, civilizacionistické strany není možno odmítat jako pomíjivé, proměnlivé, jen krátce existující. Objevily se rychle a jejich popularita stále roste, protože pokrývají poměrně velikou skupinu názorů. Blíží se k získání moci, proto je lepší, když budou zapojené a umírněné, než aby byly trvale ostrakizovány a vylučovány.
A nakonec: cilizacionistické strany sehrávají zásadní úlohu při zviditelňování problémů: všechny „klasické“ strany přistěhovalectví a problémy s islamismem obvykle ignorují. Konzervativní strany mají tendenci tyto problémy přehlížet, někde částečně proto, že jejich vlivní příznivci z byznysu profitují z laciné pracovní síly. Levicové strany často samy imigraci programově podporují a vůči islamismu bývají slepé. Orbánův volební úspěch konec konců ukazuje na skutečnou a legitimní úzkost Maďarska z imigrace a islamizace.
Autor je presidentem Middle East Forum.
Původně odeslal gransy
