Povinnost advokáta mlčet o záležitostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s případem (poskytováním právních služeb) je jedním ze základním stavebních pilířů pro budování důvěry mezi klientem a advokátem.
Mlčenlivost je natolik důležitou zásadou, že je výslovně zakotvena v zákonné úpravě, a to zejména v § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (avšak je zmíněna i v dalších předpisech či etických kodexech).
V právu existuje spousta zásad, které jsou vymezeny pouze formálně jako obecné principy, ze kterých by právo mělo vycházet.
Proč je tedy právě mlčenlivost vymezena explicitně v zákoně?
Odpověď je velmi jednoduchá. Pokud by zásada mlčenlivosti neexistovala, či neměla jasné postavení a používala by se spíše jako formální fráze, silně by to podkopávalo vztah klienta a advokáta. Klient by se vždy musel obávat, zda nepřekročil určitou hranici, kterou „už neměl sdělovat, neboť by z toho pro něj mohly plynou negativní důsledky“.
Ve chvíli, kdy je v zákoně jasně vymezená podstata mlčenlivosti, situace na které se vztahuje, nevztahuje a co by znamenalo případné porušení této povinnosti, velmi upevňuje pozici klienta, kterému se dostává v tomto ohledu určitého klidu, který napomáhá k navození důvěry.
Ačkoli se tato věta může zdát pouze jako vágní fráze, má v reálné praxi nedocenitelný dopad. To, jakým způsobem bude advokát působit na svého klienta má naprosto zásadní význam pro další vývoj případu. Pokud bude klient svému advokátovi důvěřovat, lze předpokládat, že se eliminuje riziko případného nežádoucího zamlčování a tím i nedostatečná informovanost právního zástupce. Informace, které se klient obvykle zdráhá vyslovit, mají často klíčový význam.
Na druhou stranu pokud advokát vyžaduje po klientovi (v ideálním případě 100% transparentnost a otevřenost), je logické, že by měla existovat i určitá pojistka ze strany druhé. V tomto případě je právě zmiňovanou pojistkou zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti.
Povinnosti mlčet může advokáta zprostit pouze klient ( v případě jeho úmrtí) se tato možnost přenáší na klientova právní nástupce ( pokud je jich vícero, vyžaduje se souhlas k tomuto zproštění mlčenlivosti od všech). Tento úkon musí být proveden ze svobodné vůle, musí být adresován výslovně osobě konkrétního advokáta a je taktéž vyžadována písemná forma. Trvalý charakter této povinnosti je reflektován i ustanovením, které říká, že povinnost mlčenlivosti trvá i poté, co je osoba vyškrtnuta ze seznamu advokátů.
Pokud má advokát spolupracovníky, či podřízené osoby, které pověřuje úkoly v souvislosti s případem svého klienta, není povinen zachovávat zásadu mlčenlivosti, je-li jí tato osoba ze své pozice taktéž povinna dodržovat. Toto ustanovení je logickou výjimkou, neboť je poměrně běžným jevem, že na jednom případu spolupracuje více osob, u kterých by bylo nelogické pokud by měly dodržovat toto pravidlo vůči sobě navzájem, neboť by to z principu věci vylučovalo vzájemnou spolupráci a mařilo tak cíl dosažení práce a tím pádem i nejlepší zájem klienta.
Kdy advokát není touto povinností vázán?
Jak již zde bylo naznačeno, ani povinnost mlčenlivosti nelze chápat absolutně. Tedy existují určité situace, kde advokát není touto povinností vázán, nebo pouze ve zmírněné formě.
Například může nastat situace, kdy se klient dostane do sporu přímo se svým právním zástupcem ( časté jsou zejména spory ohledně zaplacení advokátovi odměny, za poskytované služby).
V tomto případě se připouští jakési drobné rozvolnění, jinak pevné zásady mlčenlivosti, neboť pokud by advokát nemohl na svou obhajobu uvést všechny relevantní skutečnosti, bylo by jeho právo na obhajobu, potažmo spravedlivý proces značně kráceno.
Na druhou stranu je nutné toto rozvolnění chápat pouze jako vstřícné gesto vůči advokátovi, který sdělí pouze nejnutnější informace o klientovi, které jsou relevantní pro daný případ. Rozhodně by tato situace neměla znamenat cílené porušování povinnosti mlčenlivosti s cílem očernit klienta prostřednictvím důvěrně svěřených informacím.
Stejný postup platí i pro kárná řízení před Českou advokátní komorou, přičemž opět musí být zachován „nezbytný rozsah“ právem chráněných zájmů advokáta.
Dalším možným rozvolněním povinnosti mlčenlivosti může být situace, kdy je proti klientovi vedeno exekuční řízení. V tomto případě je proporcionálně vhodnější přiklonit se k zásadě součinnosti advokáta a orgánů činných v exekučním řízení, tak aby mohlo být dosaženo spravedlivého výsledku. Advokát je tedy povinen poskytnout informace o svém klientovi z majetkoprávní oblasti , kterou advokát sám spravuje ( bývají to informace o účtech, listinách, cennostech…).
Nejvýznamnější situací, kdy není povinnost mlčenlivosti uplatňována je předejití pokračování v trestné činnosti. Trestní zákoník zakotvuje povinnost předcházet či zabránit pokračování či dalšímu páchání trestné činnosti. Tato povinnost je vztažena i na advokáty. Pokud by se tedy advokát ocitl v situaci, kdy mu klient poskytne informace o budoucím páchání trestné činnosti není povinnost mlčenlivosti porušena překažením tohoto činu. Jinými slovy je advokát povinen učinit kroky proti svému klientovi, pokud by to znamenalo předejít trestné činnosti.
Výše zmíněné výjimky jsou stejně důležitým pravidlem jako je samotné zákonné zakotvení povinnosti mlčenlivosti. Pokud bychom připustili, že toto právo klienta vyžadovat „absolutní zpovědní tajemství“ by mělo být interpretováno bez výjimek, otevíral by se zde prostor pro možnou svévoli ze strany klientů. Pro dosažení cíle, kterým je z celo-společenského pohledu především zajištění spravedlivého procesu a výsledku, je vždy třeba nastavit určité mantinely, které by měly být schopny zajistit jistou rovnováhu.
Sporným faktorem může být vymezení rozsahu informací, které je advokát oprávněn sdělit v rámci řízení před soudem, přesněji řečeno, co konkrétně spadá po zmíněný „nezbytný rozsah“. To, kdy advokát sděluje informace relevantní k případu a kdy už poskytuje fakta nad rámec, může být ( a v reálu je) předmětem sporu. Pokud tato situace nastane, nezbývá většinou nic jiného než obrátit se na soud, který případ posoudí ve světle daných okolností.
Pro lepší propojení s praxí, si dovolím uvést příklad z judikatury Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, čj. 6 Ads 30/2012-4, který se zabýval předmětnou otázkou možnosti porušení povinnosti mlčenlivosti. Nejvyšší správní soud judikoval toto :
„Povinnost mlčenlivosti advokáta je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci. K prolomení povinnosti mlčenlivosti by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Advokát musí být schopen rozlišit, které informace získané v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou podstatné pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace naopak nezbytné nejsou, a proto nemají být s ohledem na povinnost mlčenlivosti poskytnuty“.
Jinými slovy soud stanovil, že pozice advokáta je neodmyslitelně spojena s určitými dedukčními a inteligenčními schopnostmi. Tento fakt znamená, že advokát by z charakteru své profese měl být schopen samostatně vyhodnotit, které informace jsou nezbytné pro posouzení skutkového stavu a které naopak jsou nad rozsah vyšetřované věci a jejich poskytnutí by mohlo znamenat bezdůvodné a neoprávněné poškození klienta.
Je třeba také dodat, že judikatura soudů je v oblasti této tématiky značně konzistentní, neboť se shodují, že k prolomení této zásady by mělo docházet jen v opravdu výjimečných případech a nezbytném rozsahu. Stabilní rozhodovací praxí jsou vyjadřovány tendence k co největšímu šetření práv klientů.
Může se někdy uložená povinnost mlčet dostat do morálního střetu s lidským svědomím?
Zřejmě by nebylo správné tvrdit, že takováto situace nemůže nastat, naopak je velice pravděpodobné, že se během své kariéry dostanou advokáti do situací, kdy budou soudit sami sebe to, zda jejich kroky jsou v souladu nejen s jejich profesními , ale také etickými postoji. Avšak je zřejmé, že tento rozpor dnes nevyřešíme. Nemyslím si totiž, že na něj existuje komplexní správné řešení, jenž by byl schopen zachovat oba principy netknuté.
Závěrem lze konstatovat, že povinnost mlčenlivosti má u advokátů místo na předních příčkách v seznamu jejich povinností. Existence této povinnosti je více než pochopitelná, když uvážíme, že základem spolupráce je především důvěra mezi klientem a advokátem (k čemuž povinnost mlčenlivosti zásadně napomáhá).
