Ahoy,
píšu kamarádce takové blbosti a páč mne pochválila, tak to dám i sem, třeba se pobavíte. Budu rád, když mi sem napíšete, co si o tom myslíte.
Doplnění: opravdu bych rád nějakou zpětnou vazbu, můžete mi sem třeba i jedním slovem napsat, jestli líbí nebo ne?? Prosím, prosím...
Aloška a zahradníkAloška si vzpoměla na jednu příhodu, když byla malá, přišla k zahradníkovi na zahrádku, ten tam právě okopával a zaléval popínavé petrklíče, i zeptala se jej, že kolik mu je.
„No je mi 56 let.“
„Hmmm“, na to Aloška, „tak to jsi starší než já. A vlastně, o kolik jsi starší?“
„No je mi 56 a tobě je 6, tak si to spočítej“, odpověděl zahradník vesele.
Leč Aloška posmutněla: „No to já právě neumím, víš já ještě do školy nechodím. Ale příští rok už začnu, spolu s Řikmušou a budeme se tam učit číst… psát… počítat a prý i čarovat.“, vyhrkla nakonec radostně.
„No to budete, a dokonce si budete číst pohádky a i malovat“, navnadil jí zahradník.
„Fakt? To jako opravdu si tam budeme malovat? Já si ráda maluju, ale doma smím jenom na papír a když jsem minule pomalovala hradní stráže, tak jsem dostala od táty vynadáno, že prý jim nesmím čmárat na brnění, že pak vypadají směšně. Nojo, jenomže to já jsem právě chtěla, aby vypadali směšně.“, přiznala se princezna.
„Ono jak pořád chodí sem a tam… lidi se jich bojí a to já nemám ráda, když se někdo někoho bojí. Já se jich také trochu bojím… Ale tebe se nebojím, ty jsi hodný a máš rád zvířátka.“ nakonec uzavřela svou řeč princeznička.
„Ale stále jsi mi neřekl, o kolik jsi starší.“, připomněla zahradníkovi.
„Joa ještě se prý budeme učit i o našem království a i o ostatních královstvích. Akorát já nevím co se budeme učit o nás, zámek znám a stejně, to naše království je velké jako prdel, tak toho se asi moc učit nebudeme“, posmutněla Aloška.
„Tak to prrr, děvče“, zareagoval zahradník prudce, „kdo ti jednak řekl že naše království je velké jako prdel a za druhé, tohle slovo se neříká, to je sprosté slovo a to smí říkat jenom poddaní. A to ty přece nejsi, že ne? Jsi přece princezna, máš korunku a ty taková škaredá slova neříkají.“, mravokárně ji poučoval zahradník.
„Aha, no to jsem nevěděla. A říkala mi to ta čarodejnice, co bydlí v tom velkém domě.“
„No víš, ona ta čarodejnice, jednak je to obyčejná pijavice, z lidí vysává životní energii a peníze a každého pomlouvá a druhak je to kráva, s tou se opravdu nekamarádi.“
„No počkej, a tohle není škaredé slovo?“
„No je to škaredé slovo, ale já to říkat smím, protože já jsem poddaný, víš?“
„Aha… no nevím, ale asi to máte lepší než my co jsme šlechta, my prostě tohle říkat nesmíme a vy můžete, no to je tedy…“, udiveně uzavřela téma Aloška.
„A pořád si mi neřekl, o kolik jsi starší“, připoměla princezna.
„No jsem starší o 50 let, víš?“
„A kolik to je těch padesát? A mně je šest, abys věděl.“
„Jak bych ti to jenom řekl…“, zamyslel se zahradník. „Tak třeba máš bonbón a cucáš jej. Jak dlouho ti vydrží?“
„To nevím, no chvíli“, zamyslela se princezna. „Já tedy mám ráda bonbóny, ale táta mi je moc nedává, že prý bych pak už nevečeřela, ale já večeřím pokaždé, tak by mi je měl dávat žejo?“, nadějně očekávala souhlas od svého kamaráda.
Zkoumavě pohlédla na zahradníka: „A ty nemáš nějaké bonbóny?“, zeptala se s nadějí v hlase.
„No bonbóny zrovna ne, ale mám tady ty sušenky, chtěl jsem si je sice dát ke svačině, ale já je dám tobě. A víš proč? Protože jsi milá a protože tě mám rád. Tak tady máš.“, řekl zahradník a podal jí balíček oříškových sušenek.
Aloška si jej rozbalila a začala chroupat, po chvilce se jí rozjasnil obličej a povídá: „Jsou fakt dobrý. Tak víš co, zahradníku? Až já budu mít taky něco dobrého, tak já si to schovám a pak ti to tajně přinesu, aby to nikdo neviděl že ti něco dávám, jo?“
No zahradník si sice pomyslel, že když je jí 6, tak to potrvá ještě asi tak 10 dalších let, než mu dá, ale nahlas neřekl nic, jen pokýval hlavou.
„Tak máš bonbón, a půjdeš odtud až támhle k těm jednorožcům a budeš jej po cestě stále cucat, jak dlouho ti vydrží?“
„To nevím, asi až k té kašně.“
„Tak a když ti dám celý pytlík bonbónů, ten velký a těch jahodových, jak dlouho ti vydrží? Tedy kolikrát ujdeš celou trasu odsud až k té kašně, když budeš neustále cucat nějaký bonbón?“
„No to mne především budou bolet nohy.“
„To ano, ale stejně, jak dlouho půjdeš, když budeš stále cucat nějaký bonbón?“
„No to půjdu, půjdu až se upůjdu.“
„Dobře a když si tedy uděláš občas přestávku, ale pořád budeš cucat nějaký bonbón, na jak dlouho by ti ten sáček vydržel?“
„To tedy vážně nevím, asi tak týden?“
„No tak vidíš, když budeš mít jeden bonbón, tak dojdeš až k té kašně. A když jich budeš mít hodně, tak ti vydrží dlouho.“, s úsměvem uzavřel zahradník.
„A tak je to i ten můj věk, jeden bonbón vydrží chvíli a sáček bonbónů vydrží dlouho a ten časový rozdíl mezi dobou cucání jednoho bonbónu a celým sáčkem je přibližně doba mezi tebou a mnou v létech.“
„Hmmm, tedy aproxala… arproxali… aproxami…“, snažila se říct Aloška.
„Aproximace, tedy přiblížení.“, pomohl zahradník.
„Jo, takže aproximace bonbónů je to jak jsi starej.“, vydechla si princezna, vyčerpaná tak dlouhým a složitým slovem.
„Jo, přesně tak.“
Leč uplynul sotva měsíc a Aloška s očima navrch hlavy z dálky zahradníkovi hlásila: „Tak jsi mi kecal, ty kecko ukecaná, prrrrrdeeeeel se smí říkat. Totiž za Řikmuši tátou přišli Židi, že by si tam chtěli zřídit banku a její táta, toho znáš, je to ten s těmi černými fousy, na ně řval, že ať táhnou do prrrrrdelééééé (to slovo si Aloška skutečně vychutnala), že svůj lid nenechá okrádat. Takže my jo, že jsme šlechta, my slovo prdel říkat můžeme.“, s neochvějnou logikou prohlásila Aloška.
„No, nemůžete“, uzemnil ji zahradník.
„Totiž král vládne v království, má největší slovo, je to největší hlavoun a všechno může, protože jemu nikdo nemůže nic zakázat. Takže králové smí říkat škaredá slova.“, uzavřel zahradník.
„A až budu královna, budu také moct říkat škaredá slova, třeba kreativec?“
„No to zrovna není škaredé slovo, a ano, budeš je také moct říkat.“
„To není škaredé slovo? Táta to tuhle křičel na dvorního malíře, jak mi v pokojíku namaloval letadlo, že prý tyhle novoty si do království tahat nenechá.“
„No on na něj křičel pitomec, ale to je jedno. A ne, pitomec není škaredé slovo, to se říkat může, zvláště šlechta to smí říkat poddaným, tedy když je chceš nasrat…“.
Zahradník by si nejraději vlepil pohlavek, celou dobu tady učí princezničku se chovat slušně a neříkat sprostá slova, a pak mu to tak škaredě ujede.
„Jó-o? To fakt můžu křičet na poddané, když je budu chtít nasrat?“
„Že jsou pitomci? No to můžeš, jsi přece princezna, tak můžeš skoro všechno, ale nesmíš říkat nasrat, to je škaredé slovo.“, odvětil zahradník.
„A můžu je tedy nasrat nebo ne?“, ujišťovala se Aloška.
„No udělat to můžeš, ale nesmíš říkat že je chceš to, raději řekni že je chceš naštvat. Nebo že tě naštvali oni.“
„A oni to tedy říkat smí, žejo?“
„No oni to opravdu říkat smí, jsou to přece jenom poddaní, ale zase to nesmí udělat, tedy tě nějak naštvat, páč bys je pak potrestala.“, dál vysvětloval zahradník.
„Hmmm“, posmutněla Aloška, „je to složité…. Nasrat je smím, ale nesmím jim to říkat… Oni to říkat smí, ale nesmí to udělat… No fakt je to složité…“, uzavřela téma princezna.
18. 9. 2017 08:25:34
Prodej
Více
