Martin Žufánek: Destiluju, tedy jsem

Příznačná je například následující vzpomínka Martina Žufánka: „Předloni jsme měli v sadech takovou nadúrodu ovoce, že jsme ho museli prodávat. Sedmdesátiletý děda přijel pro dvě stě kilo švestek, díval se na naši kvasírnu a říká: Cože, tady vám kvasí ovoce? Vy tu ale vůbec nemáte to mračno mušek! Nevěděl jsem, o co jde, protože kvas máme hermeticky uzavřený v nerezových nádržích. No počkejte, řekl děda, já mám kvas v bečce, na bečce igelit, kolem spousta octomilek a ty přece vytvářejí ten alkohol – jak alkohol vzniká u vás? Děda byl přesvědčený o tom, že octomilky padají do kvasu a záhadným způsobem přetvářejí cukr na alkohol. Taky byl hrdý na to, že nahoře vznikne takzvaná deka, hromada plesnivého ovoce, chápete to? Do našeho kvasu se nedostane molekula vzduchu, když to pak otevřeme, je nádherně červený, nenajdete stopu plísně, ponoříte tam ruku a olíznete nádhernou šťávu, je to zážitek...“

Všichni Žufánci jsou známí tím, že by pracovali do zemdlení. „Dobrý příklad,“ ukáže Martin na nejmladšího bratra Jana, který se během naší návštěvy nevzdálí z destilační místnosti: „Tady Jenda destiluje nonstop, za rok mívá pět volných dnů, to je extrémní zátěž. Ale on je holt po taťkovi a nemá v sobě touhu cestovat, nejspokojenější je v práci. Funguje to tak, že jsem třeba mamku a bráchovu ženu vyvezl na výlet do Paříže já, protože se svými chlapy by se tam nedostaly, těm se nechce ani deset kilometrů za vesnici...“