Milí spoludiskutující, předesílám, že je mi přes 40, pracovala jsem od svých 16 let, momentálně pozice top management (marketing), odkud na vlastní přání odcházím. Bývala jsem workholik, málo času i na rodinu, koníčky, špatná životospráva, a vybralo si to daň ve zdr. problémech.
Osobnímu rozvoji se věnuji řadu let. Když však partner dostal Parkinsonovu nemoc, byly potřeba peníze a hodně jsem se přetížila. Málo jsem vždy myslela na sebe, živila jsem např. bratra na studiích (máma je vdova) a v rozjezdu jeho kariéry (brala jsem to tehdy jako samozřejmost, přitom já se na studiích dvou VŠ živila sama, platila si byt atd. - dnes vidím, že to samozřejmost nebyla - třeba už i proto, že bratr rodině pomoc neoplatil, odpojil se od nás a dělá kariéru, šplhá až do nebes :-) - ještě neví, že peníze a intrikování v práci ve státní správě, kde dělá, nejsou zárukou vnitřního štěstí).
Život mě poučil. Najednou bych ráda nedělala nic. Koukala na nebe, pozorovala let ptáků....Nacestovala jsem se až dost.
Chci rozvíjet rodinný život, pracovat na sobě, věnovat se manželovi, dětem. A nechci už růst do nebe. Ambice jsou pryč.
Prožil někdo něco takového? Dělám charitu, chodím se psem, ráda bych nějaký malý pasivní příjem a pracovala pomalu, až se zase trochu rozjedu, jen s vědomím toho, že už chci vidět ve věcech smysl.
Neptám se na radu. Potěší mě vaše zkušenost, protože sem chodí fajn lidé.
Děkuji